Hákování na Rorejsech s Tomem

Tak jsme s Tomem vyrazili na tradiční čtvrteční hákování v krase. Tentokrát jsme vybrali Hýskovy Rorejsy. Cesta to zřejmě bývala hezká, ale chybějící a poškozené nýty z ní dělají pěknou morálovku – že Tomášku? Ještě teď slyším zvuk popojíždějícího háčku. Pytel jsme nakonec zavěsili v modré smyčce v hodinách a podle smyček níže to někdo zapytlil už dříve. Uřezané nýty by asi po nějaké úpravě šly obhodit lankem čoka, ale musely by se trošku upravit – možná by to šlo skobou a kladivem. Času jsme měli dost (celou noc), ale shodli jsme se, že nám to za to nestojí. Ani nevím, jestli se mi to chce ještě lézt. Hákování si představuju jinak. Ale i tak povedená akce, člověk je venku, nad hlavou má hvězdy a podzim v krasu je v tom nejlepším.

Hýskovy rorejsi, 8 (V/A2e), R. Hýsek s druhy 1967

Krásný podzim na Ostrém

LDN s Tomem

Po dlouhé době jsem vyrazil hákovat s Tomem. Čas, který jsme při odpoledním odjezdu ušetřili tím, že pracujeme v sousedních budovách jsme krásně ztratili zkratkou ve formě okružní jízdy Brnem. Pod Jáchymkou jsme ujistili zvídavou místní ženu, že přes potok kousek od jejího domu se opravdu dostaneme bez gumáků (byl tam mostek) a že stejně jako ona doufáme, že se nám potmě na skále nic nestane. Pak už jsme lezli a lezli a za tři hodinky bylo hotovo. Trošku nás zdržel bojácný netopýr, který se uhnízdil ve spárce, přes kterou cesta vede a pasuje do ní tutový friend. Zkoušel jsem ho nejdříve vylákat po dobrém (domlouvání), pak jsem zkusil i po horším (bušení kladivem do skály v okolí spárky). Nic se nedělo a tak jsem to zkusil po zlém (pokus o vyšťourání nebohého netopýra vklíněncem čtverkou). No pak jsem zkoušel ještě další vychytávky, ale netopýr jenom syčel a snažil se zalízt co nejhlouběji. Tak jsme vyděšeného netopýra nechali být a věnovali se kroku přes blbou skobu a háček. Moc pěkná cesta. PS: Netopýr pak vyletěl přímo na Toma.

LDN, A2, Josefovské údolí, Jáchymka, lezení hodně po vlastním, s sebou určitě friendy, skoby a velký háček. Cesta vede spárou ve stropu jeskyně, slanit se dá s nýtu v klenbě nebo z velké rezavé tutové skoby čtyři kroky nad nýtem

S Márou v Hokejce

Aneb: „Řeklo se bez lanovek“.

„Dnes môžeme povedať, že história západnej steny sa uzavrela. Všetky výstupy už preliezli aj v zime. Hokejku dlho považovali za krajne ťažký a extrémny výstup. Bola akousi výsadou horolezcov z pieskovcových skál. Ale len bola, dnes je považovaná za peknú klasickú cestu, avšak zďaleka nie najťažšiu, lebo za tých 18 rokov od jej prvého zlezenia padlo v Tatrách veľa ťažších a technicky náročnejších výstupov. Západná stena nestratila však nič zo svojho pôvabu a za pekných slnečných dní sa z nej vždy ozývajú hlasy horolezcov a zvonenie zatĺkaných skôb.“ I Gálfy, Jamesák 1999/6

Hokejka (V+,A1 RP:6 ), prví ju preliezli František Plšek a Václav Zachoval 22. augusta 1950.

Zrdcadlo podruhé

Tentokrát žádné slaňování, utíkání, děšť a strach. Za tři hodinky jsme byli nahoře v lese a dolezli jsme tak cestu Zrdcadlo. Nádherná hákovačka. Poslední týden bych nazval odpytlovací – v pátek Papa La Lulu (VI+) ve Sloupu, v sobotu Sokolí spára (VI) a Pekelník (VI) na Drátníku a teď i tahle cesta.

Zrdcadlo, IV/A2, R. Hýsek, F. Plšek 1967, Mor. kras, Josefovské údolí, Býčí skála. Na zrdcadlo stačily presa (čím více tím lépe, klidně i 20) a čoky. Pro dolez až nahoru do lesa je třeba přibrat nějaké ty skobky a friendy. Mišan a Giťule

Nízké Tatry s Alexem a Moirou

Bez velkého plánování jsme vyrazili na přechod hlavního hřebene. Na východní části je hodně polomů a některé úseky jsou téměř neprůchodné. Rozhodně ale nedoporučuju brát moc vážně řeči některých rádoby horalů, kteří po večerech na útulnách barvitě líčí všemožné nástrahy číhající na hřebeni na nedomorodé turisty. Všechny polomy se ale daly obejít a od značky jsme se odchýlili jen minimálně. Časy uvedené na mapách a rozcestnících jsme, až na úsek Ramža – Čertovica (3h místo 1,5h), víceméně zkracovali. Celý přechod jsme dokončili klasicky za 3 a půl dne.

Telgárt (27.9. 7:30), útulňa Andrejcová, útulňa Ramža, útulňa pod Chabencom, Donovaly (1.10. 13:30), s Alexem a Moirou

Obrovský kút s Gitou

Obrovský kút jsem chtěl lézt už dva roky. Konečně. Díky moc Giťule, bylo to super.

Obrovský kút (VI/A4, RP:6), I.Dieška, M.Plzák, P.Pochylý, J.Unger-Zrust, 16.9.1967

Kriššákove platne (V+/A2 RP: 6-), M.Kriššák, G.Hák, M.Neuman, V.Petrík, 20.9.1970. Nad rampou jsme dlouho koumali kudy cesta vede, první délku jsme asi trefili, část druhé taky, pak jsme se trošku ztratili, nevadí, vylezeme si to příště.

Zrdcadlo poprvé

Zúčastnil jsem se velmi veselé taškařice na Býčí skále. Když přeskočím všechny přípravy, haldy železa pod skálou, dohady o tom jak se dostat k mříži a ujišťování, že vše stihnem za světla, vypadala situace asi takhle: tma, stojím nevím na čem, nemám čelovku, netuším jak by se dal ve zdraví přesoukat ten podělaný traverz za Gitou k mříži a nenechat přitom ve stěně žádný matroš. Začíná pršet, sem tam blesk, během chvilky jsme durch. Žumar, prusíky, díky bohu za ten strom. Vše máme pod kontrolou, jen jeskyňářům asi bylo divné co tam potmě blbnem v tom hrozném nečase a nějaké světýlko nás přišlo dolů pod stěnu zkontrolovat. Jestli prej jsme v pohodě a co prý jsme chtěli lézt – Zrdcadlo přece. A v pohodě jsme byli. Nějaký deštík nás nerozhází. Příště to vylezem, nebudeme se snažit nastupovat vpravo a dát stěnu direkt. Koutek zprava, který se nám zdál lehoučký, a jehož přelezení (padlo i slovo přeběhnutí) bylo otázkou několika minut, příšte s radostí vynecháme. Tímto skládám velkou poklonu paní Gitě, která do toho nalezla volně jen s pár věcma, přežila to a se setměním dobyla mříž.

Pokračovat ve čtení „Zrdcadlo poprvé“

Focení v železárnách

Pár fotek z nočních železáren. Nikde nikdo, do toho pískání brzd a vybíhající ochranka, no, prostě nuda nuda, šeď šeď.

Podvečer na Krkavčí skále

Každým dnem teď přichází tma o něco dříve. Ve městě si člověk těch pár minut ani neuvědomí. Ale na skále, tam ubývá čas mnohem rychleji a pomalinku nás vyhání na stěny a bouldrovky. Hlavně vydržet co nejdéle. Na cestičce pod Krkavčí skálou je rezavé listí. Přichází podzim, moje nejhezčí období. S Gitou jsme napolo ukuli přímo ďábelský plán. V prosinci? Snad.

Bosý chlapec šplhá na strom. Šplhá pro čirou radost z lezení; ostatní důvody jsou nepodstatné. Je to vzrušující. Nové. Je to trochu nebezpečné. Prožívá rozechvění z dobrodružství, z pocitu, že se dostal někam, kde ještě nikdy nebyl. Možná by vylezl i na budovu nebo na lehký skalní útes. A z těchto primitivních začátků pramení jeho touha odvážit se na příkré a hladké stěny. Šel by tam, ale nemůže – ne bez bot, lana a skob. Hra se stává složitější. Ale pointa je stále tatáž: dobrodružství. Vyvíjející se vybavení a techniky, které by učinily jeho lezení naboso příliš snadným, mu umožní vstoupit do zakázaných říší a zachránit zbytek vzrušující novosti, kterou prožíval s takovou radostí, když poprvé lezl na strom. (Royal Robbins, Basic Rockcraft)