Do setmění na Krkravčí skále

Jedno mi však chybělo. Muž, jenž by mi podal ruku a řekl: „Pojď se mnou do hor, chci být tvým učitelem!“ Silný muž, k němuž bych se přimknul a oddal se vší silou a celou věrností svého nezkaženého, touhou kypícího srdce. Takový muž se mi nikdy nezjevil, všechno jsem musil čerpat ze sebe sama, učit se vlastním pozorováním a moudřet z chyb a z jejich často nebezpečných následků. Až mnohem později jsem hledal a našel si učitele horské techniky. Tenkrát jsem byl samoten se svou touhou po horách: nikdo mne nechápal. Byly jiné doby. Ce se dnes považuje za výchovnou pomůcku a za prostředek k tvoření charakteru, tehdy bylo vrtochem a bláznovstvím. V horolezectví se vidělo provozování nevýnosného umění, marnivost a touha po aureole. Jak jinak je tomu dnes, jak snadné to má nynější mládež! Nepžízeň oné doby spočívala na mně plnou tíží a dlouho mě tísnila. Což, dobře jsem si to zapamatoval! Viděl-li jsem později mladíka, jenž toužil, doufal, snil, ale neměl možností, neváhaje přistoupil jsem k němu a podal mu ruku: Pojď se mnou, viz, tam jsou hory! (J. Kugy)

Zase jednou odpoledne na Krkavčí skále. Konečně jsme zkusili Stěnavu 7- a pak jsme lezli Cestu nejmenšího odporu 7-, Mouřenína 6 a taky se mi povedlo odpytlit Rohačku 6+. Jen dál.