Modrý Pavouček

Město Gdaňsk jsem si nechtěli nechat ujít. Objevili jsme kemp na předměstí, přímo u pláže, ze kterého jezdí do centra autobus zdarma. No neber to. Kemp byl krásný, čistý, velká spokojenost. Jedinou vadou na kráse byli komáři, kteří se na nás vrhli cestou na pláž. Museli jsme běžet. Prošli jsme si centrum města, nakoupili dobroty v candy shopu a viděli jsme tu hezčí stranu města. Druhý den jsem se jel projet po okrajových částech města a chvílemi jsem si připadal jak v Třineckých železárnách. Špinavý vzduch, uhelný prach všude, rozbité silnice, opuštěné a zničené domy. Zajel jsem se podívat na Westerplatte, písčitý poloostrov, kde se konala první bitva v rámci německé invaze do Polska. Poláci dokázali vzdorovat Německé přesile sedm dní. Celý postup bitvy a toho co se před ní dělo kolem lodi Schleswig-Holstein je neuvěřitelné.

Konečně jsem dorazili k moři. Už z dálky byl slyšet hukot. Hodně foukalo, byly velké vlny a bylo to naprosto úžasné. Je to obrovský rozdíl proti moři v Chorvatsku. Baltské moře má úplně jiné kouzlo. Maty s Adélkou jsme nemohli dostat z pláže, více než plavání je lákalo blbnutí ve vlnách. A tak jsme trávili spoustu času procházkama po nekonečných písečných plážích. Ve volných chvilkách jsem si projel celý poloostrov na kole. Po celé délce pobřeží vede krásná cyklostezka. Podle mapy to vypadá, že by se dalo na pohodu dojet až do Gdaňska.

Dostali jsme se do nejvýchodnějšího místa naší trasy - do města Elk. Leží na břehu jezera a kemp byl hned u pláže. Koupání v jezeře bylo studené. Objel jsem na kole celé jezero a byl jsem mile překvapen množstvím krásných cyklostezek. Nádhera. Z Elku jsme se vydali k jezeru Dargin, kde jsme objevili krásný lesní kemp. Úžasné místo, přátelská obsluha, hned se nám tam zalíbilo. Na radu pána z obsluhy jsme si zašli lesem do blízkého přístavu na dobroty. Druhý den jsme vyrazili na kolech k bunkru H. Himmlera z války. Zjistili jsme, že v okolí se kromě Hitlerova doupěte nachází spousta dalších a možná i zajímavějších objektů. Počasí se kazilo, tak jsme vyrazili do městečka Gizycko. Hodně jsme chodili, dost jsme zmokli, do toho nás štípali komáři, děti to moc nebavilo. Byla nám zima a po návratu do kempu jsme museli v autě topit. Asi nejstudenější den celé naší výpravy. Cestou k moři jsme se stavili na prohlídku bývalého velitelství německé pozemní armády - “Mamerki”. Zachovalo se hodně bunkrů a spekulovalo se, že tam byla schovaná jantarová komnata. Hledalo se snad ještě v sedmdesátých letech.

Jednu noc a den jsme strávili nedaleko Warszavy, v národním parku Kampinoski. Spali jsme v kempu “Julinek” a byl to asi nedivnější kemp celé naší cesty. Byl hodně drahý, prostor pro parkování byl napůl hřištěm, do sprch bylo daleko. Na kola jsme se vydali napůl po cyklostezce a napůl náhodně podle mapy. Získali jsme bolestivnou zkušenost - po písku se jezdit nedá. A proto jsme si zapsali za uši, že v Polsku není radno jezdit po lesích mimo cyklostezky. Zvládli jsme to, Adélka statečně (po pádu) dobojovala písečné peklo až k autu. Za odměnu se jelo do Mc Donaldu.

První část naší velké výpravy do Polska. První noc jsme přespali v Třinci. V Polsku jsme zamířili na západ ke Krakowu. Ve městě Weliczka jsou zpřístupněné obrovské solné doly. Na začátek prohlídky jsme museli dlouho čekat, ale i to bylo štěstí. o prohlídky je takový zájem, že bylo vše vyprodané a podařilo se nám koupit poslední čtyři lístky na prohlídku v angličtině. Doly byly úžasné. Prohlídka je hodně dlouhá, celkem solidní turistika. Naštěstí se jde pořád dolů, na konci je výtah. Celou trasu jsme řešili jak se dostaneme nahoru. Jít to pěšky, tak by to pro spoustu lidí mohl být velký problém. Spali jsme kousek za městem na lesním parkovišti. Druhý den jsme přejeli do Ojcowského parku, ubytovali se v krásném kempu “Kluczwody” a na večer zajeli si na kolech do Zabierzowa vykoupat se v zatopeném lomu (je tam zákaz, ale jak nám vysvětlil přátelský domorodec, zákaz se dodržovat nemusí). Třetí den jsme si projeli a prošli Ojcowski park. Je podobný našemu Krasu. Pirohy byly moc dobré.

V neskutečném vedru jsme s Horizontem odehráli vystoupení na festivalu v Sedleci, který pořádá naše kamarádka Pomněnka. Předcházel tomu dlouhý noční jam a malá vyjížďka na kole. Bylo fajn, že se ukázal Peťa Novák, který dorazil s rodinkou z dalekého severu.

Jel jsem vyzvednout Matýska z tábora a zpříjemnil jsem si to nocí v autě a dvěma výpravami na kole. První jsem jel v pondělí večer kolem Vírské přehrady. Neznámou krajinou, po krásných cestách. Užil jsem si to velice. K autu jsem dojel až potmě kolem desáté. Byla hvězdnatá noc, svítil měsíc, připomněl jsem si jak je to parádní jezdit potmě. Tedy až na zimu dole u Víru, myslel jsem, že zmrznu. V noci bylo jen osm stupňů. Druhý den už jen rychlá projížďka do Jimramova, abych stihl v jedenáct Matýska vyzvednout. Shledání bylo fajn, už jsme se doma na Matyho těšili.

Rád jsem přijal pozvání na “Džem na Ranči”, který pořádá na své zahradě Karel Začal. Úžasný muzikant a stavitel dober. Na jeho nástroje hraje snad celá Evropa (já taky). Jeli jsme všichni kdo byli doma - já, Adélka a Maky. První noc jsme spali na sedle “Prameny Opavy”. Sliboval jsem holkám tichou a chladnou noc (utíkali jsme z Brna před vedrem), ale nekonalo se ani jedno. Celou noc přes sedlo někdo jezdil, z údolí se nesla hudba, bylo vedro. Od šesti ráno se na sedle hemžili poláci a vyráželi na houby. V sobotu jsme se jeli projet na kole. Krásným údolím Černé Opavy jsme nastoupali na Rejvíz. Odpoledne jsme přejeli do Zlatých hor na festival. Hrálo se až do tmy. Je neuvěřitelné, jak jsou jejich rodiny obrovské a propojené. Na noc jsme jeli na další místo, které jsem měl nachystané. Muselo se na něj autem před brod. Makrét brblala, že tam ráno zase bude “živo”, ale černé obavy se nesplnily. Bylo ticho, zima, krásně jsme se vyspali. V neděli jsme už Adélku na kolo nepřemluvili a protože byl další tropický den, skončilo to typickým mixem - holky bazén, já kolo. Vybrali jsme akva centrum v Olomouci. Já vyrazil na kolo směr Litovel a Mohlenilce. Dost mě to zmohlo, 62km za dvě a půl hodinky, teplota před třicet stupňů. Už ať jsou ta vedra zase pryč.

Vezli jsme Matýska na destidenní tábor v Domaníně. Je to kousíček od Nového města a tak jsme to spojili s chalupou ve Svratce. Když jsme Matyho v sobotu v Domaníně vysadili, začínalo pršet. Když jsme dojeli do Svratky, což bylo jen pár kilometrů, přišla průtrž mračen. Pršelo a pršelo. Když jsem v noci ležel v teplé a suché posteli, polouchal déšť, který bubnoval na střechu, tak mi bylo Matyho líto. Hned první noc v neznámém prostředí, ve stísněném stanu a do toho nekonečný děšť. Druhý den už bylo lépe. Šli jsme se projít na Zkamenělý zámek.

Deštivý víkend. V sobotu jsme zajeli se Svaťa Kotas Bandem zahrát do Ivančic na pouť. Přišlo si nás poslechnout málo lidí, hráli jsme první a navíc pršelo. V neděli jsme se vydali do jeskyně Balcarka. Jezdil jsem kolem ní lézt na skály, teď kolem jezdím na kole, ale nikdy jsem v ní nebyl. Tak jsme to teď prošli s Maky a dětmi. Krásná jeskyně, rozhodně doporučujeme. Navíc není problém sehnat lístky, není třeba kupovat rezervace dlouho předem tak jako do Punkevních jeskyní.